Pisoárový šach mat Marcela Duchampa

Marcel Duchamp, otec naší vůbec nejoblíbenější kategorie tohle-bych-zvládnul-taky, by dnes slavil krásné, i když vůbec ne kulaté, 129. narozeniny. V tento den by se podle ArtBanánových blogerů  měl slavit jako svátek produktivity. Veškeré dílo, díky kterému se stal fenoménem moderního umění, inspiračním zdrojem pro snad až příliš mnoho současných umělců, i předmětem nekončících debat a dohadů o podobě a hodnotě uměleckého díla, stihl vytvořit za směšně krátkých 6 let. Pak se rozhodl opustit svět umění a věnovat se své kariéře geniálního šachisty.

Byl to fešák. Marcel Duchamp s jedním ze svých readymades v pozadí. Zdroj: tumbrl.com

Byl to fešák. Marcel Duchamp s jedním ze svých readymades v pozadí. Zdroj: tumbrl.com

A vlastně i jeho odchod z uměleckého světa, kdy se v roce 1918 rozhodl raději věnovat hře v šachy, se dá považovat za jakési umělecké dílo, možná dokonce za jedno z vůbec nejpovedenějších.

Že stál Marcel Duchamp u zrodu dadaismu a přišel s geniálním nápadem readymades, tedy povyšování vybraných předmětů na umělecká díla, to si dokáže vygooglit každý. Tak jsme si řekli, že se raději podíváme trochu blíž na dvě z jeho ikonických děl.

Prvním z nich je L.H.O.O.Q. z roku 1919. Jedná se o levnou pohlednici s reprodukcí Leonardovy Mony Lisy, které Duchamp přimaloval knírek a na první pohled záhadná písmena L.H.O.O.Q. Tato písmenka už ale nejsou tak záhadná pro francouzsky mluvící čtenáře. Při přečtení francouzsky totiž hlásky znějí stejně jako věta „elle a chaud au cul“, což v doslovném překladu znamená něco ve smyslu „pálí ji prdel“, v tom nedoslovném pak něco, co si netroufáme v našem seriózním zpravodajském kanálu reprodukovat, ale má to co dělat s Lisiným sexuálním apetitem.

l.h.o.o.q.

Vlevo: L.H.O.O.Q. Marcela Duchampa, vpravo: Picabiova varianta téhož. Zdroj: Pinterest

Stejně, jako si Duchamp vzal na paškál Leonarda, vzali si i jeho na paškál kolegové-umělci. Prvním z nich byl Francis Picabia, který parodii vytvořil tak trochu omylem. Chtěl L.H.O.O.Q. reprodukovat ve svém oběžníku, ale Duchamp byl zrovna za velkou louží, tak Picabiovi dovolil, aby ji prostě nakreslil sám. Ten si ale vzpomněl jen na knírek a zapomněl jí přimalovat bradku. Tahle verze L.H.O.O.Q. pak obíhala dobrých pár let a všichni ji považovali za Duchampův originál.

Úmyslně ho pak parodoval další matador, Salvator Dalí. Ten vytvořil spolu se svým dvorním fotografem Philippem Halsmanem vlastní verzi L.H.O.O.Q., kde z původní tváře s tajemným úsměvem zpoza knírku vykukuje sám Dalí se svým tradičním knírkem i vyšinutým výrazem ve tváři.

Dali2

Salvador Dalí a Philipp Halsman: Dali jako Mona. Zdroj: www.studiolo.org

Další lavinu reakcí Duchamp spustil svým asi nejznámějším a zároveň nejprovokativnějším dílem, Fontánou z roku 1917. Pisoár, postavený vzhůru nohama a podepsaný Duchampovým alter-egem R. Mutt, vzbudil povyk už v roce svého vzniku, kdy byl pro obscénnost vyloučen z výstavy Salónu nezávislých. Duchampovi se ale podařilo ji natajňačku nechat vyfotit oficiálním fotografem a galeristou Alfredem Stieglitzem.

A. Stieglitz

A. Stieglitz: Fontána Marcela Duchampa, 1917. Zdroj: wikipedia

Protože se dílo záhy po svém vzniku a po cvaknutí fotoaparátu ztratilo, pravděpodobně za Duchampovými zády vyhodilo, stala se tato fotografie jediným dokladem o existenci Fontány a také jakýmsi zástupným uměleckým dílem. Později vzniklo celkem osm oficiálních replik tohoto slavného pisoáru, které jsou po většinou vystaveny v muzeích. Pár umělců nevydrželo své tvůrčí pnutí a rozhodli se k tomuto dílu přispět vlastní troškou, jestli nám rozumíte. Ano, načůrali do toho.

fontana

Duchampova Fontána v Centre Pompidou. Zdroj: nytimes.com

Jestli Duchamp vytvořil Fontánu jako „pozvánku“ k dalším uměleckým aktivitám, tak jak se tito performeři domnívají, už se asi nedozvíme. Doporučujeme nicméně jeho díla obdivovat z úctyhodné vzdálenosti a se zapnutým poklopcem 🙂

Napsat komentář